Nikolaj Gumiljov
Ona

Já ženu znám: v jejích zřítelnicích

se kmitá hořké mlčení,

a únava ze slov a řečí lidských,

spí v tajemném víček mhouření.

Otvírá žádostivou duši
jen hudbě veršů měděné,

však přes všecky radosti zdejší

jde netečně a vznešeně.

Tak zvláštní je způsob její chůze,

krok její měkký neslyšný,

a krásnou se sotva nazvat může,

však celé štěstí mé je v ní.

Já tvrdý, bezohledný a smělý,

svou vůli zvyklý vždy provésti,

učím se v jejím vysílení

moudré a sladké bolesti.

Je světlá i v hodinách utrpení,

má v ruce blesk a záři v něm,

a její sny jsou jako stíny

na rajském písku ohnivém.

Marie Marčanová

(Nikolay Gumilev`s site)