Nikolaj Gumiljov
Vždy v stejném hoři...
Vždy v stejném hoři mizí v dáli
mé dny, tak rychle letící,
jakoby růže opadaly,
a umírali slavíci.
I ta je smutná, jež zde v světě
vložila lásku na mé rty,
má v krvi pod hedvábnou pletí
jed smutku hořký, prokletý.
Že na zemi zde žiji dále,
to pro sen, touhu jedinou:
My jako slepé děti malé
půjdeme horskou planinou,
kde kamzík bloudí nad propastí,
kde bílých oblaků je svět,
zas hledat růže, které zvadly,
slavíky mrtvé uslyšet.
Marie Marčanová
(Nikolay Gumilev`s site)
Николай Гумилёв
Однообразные мелькают…
Однообразные мелькают
Всё с той же болью дни мои,
Как будто розы опадают
И умирают соловьи.
Но и она печальна тоже,
Мне приказавшая любовь,
И под ее атласной кожей
Бежит отравленная кровь.
И если я живу на свете,
То лишь из-за одной мечты:
— Мы оба, как слепые дети,
Пойдем на горные хребты,
Туда, где бродят только козы,
В мир самых белых облаков,
Искать увянувшие розы
И слушать мертвых соловьев.