Nikolaj Gumiljov
Shledání

Dnes přijdeš do mé světnice,

dnes teprv pochopím,

jak strašno v záři měsíce

být sám se steskem svým.

A stojíš, bledá jako stín,

plášť s ramen tiše spad.
To měsíc snad se vynořil
nad hustý, temný sad?

Já očarován měsícem

a tebou upoután,

i s osudem jsem spokojen
a tišinu rád mám.

Tak smutných lesů plachá zvěř

před jarem okřívá,

krok hodin slyší po trávě,

v měsíc se zadívá.

Jde tiše ke svým úkrytům,

sny noční budit chce,

krok její sladěn do rytmu
s paprsky měsíce.

Tak mlčet, hledět, jak sny jdou,

tak zemdlít chtěl bych rád,

tvou, Noci, pečeť vítěznou
si věčně uchovat!

A bude mnoho světlých lun

kol mne i v nitru mém,

i svitnou břehy starých dun

marnivým obrazem.

I tmu i mlhu rozhalí

zelený oceán,

a snese perly, korály

sem se všech světa stran.

I vzdechy dávných bytostí,

zmizelých hrobů zvěst,

i němých věšteb temné sny

i víno věčných hvězd.

Až odejdeš, pak uslyším
lun píseň poslední,

a uzřím, v dunách písečných
jak se zas rozední.

Marie Marčanová

(Nikolay Gumilev`s site)