Jako dítě jsem rád měl svéhlavě
sladce voňavé louky a hlohy,
suché metlice v doubravě
a v hustých travách býčí rohy.
Od prašné cesty keře trnek
volaly na mě: Pojď si hrát;
když obejdeš nás opatrně,
nebudeš nikdy pravdu znát.
Jen tichý vítr něžnou silou
činíval přítrž dávným hrám,
při nichž mi srdce šťastně bilo
a věřil jsem, že umírám.
Nejen sám, se mnou moji známí –
divizna, lopuch, zlatobýl.
Teď pod jinými oblohami,
jsem dávnou vášeň pochopil.
To proto vábí mě a těší
nebezpečné hry, vojácký stav:
Lidská krev není posvátnější
než smaragdové šťávy trav.
Я ребенком любил большие,
Медом пахнущие луга,
Перелески, травы сухие
И меж трав бычачьи рога.
Каждый пыльный куст придорожный
Мне кричал: «Я шучу с тобой,
Обойди меня осторожно
И узнаешь, кто я такой!»
Только, дикий ветер осенний,
Прошумев, прекращал игру, —
Сердце билось еще блаженней,
И я верил, что я умру
Не один, — с моими друзьями.
С мать-и-мачехой, с лопухом.
И за дальними небесами
Догадаюсь вдруг обо всем.
Я за то и люблю затеи
Грозовых военных забав,
Что людская кровь не святее
Изумрудного сока трав.