Jaká to podivná něha
v prvním svítání jitra,
v jarním tajícím sněhu,
ve všem, co zhynout má zítra.
Ve zlatookých nocích
Danta jsme spolu četli,
a v stříbrných kadeřích zimy
nám levantské růže kvetly.
Vstaň s prvním úsvitem denním,
vzdychej a raduj se skoupě,
z jara pros o políbení
děvčátko milé a hloupé.
Květy, jež trhal jsem v dětství
v zeleném dračím bahně,
kdo živé vás vidí kvésti,
kdo asi po vás teď sáhne!
Jest ještě svět v záři zlaté,
kam nesahá urážek příval,
bujných výrostků z Athén,
jichž smích při Euripidovi zníval.
Какая странная нега
В ранних сумерках утра,
В таянье вешнего снега,
Во всем, что гибнет и мудро.
Золотоглазой ночью
Мы вместе читали Данта,
Сереброкудрой зимою
Нам снились розы Леванта.
Утром вставай, тоскуя,
Грусти и радуйся скупо,
Весной проси поцелуя
У женщины милой и глупой.
Цветы, что я рвал ребенком
В зеленом драконьем болоте,
Живые на стебле тонком,
О, где вы теперь цветете!
Ведь есть же мир лучезарней,
Что недоступен обидам
Краснощеких афинских парней,
Хохотавших над Эврипидом.