Alexandr Puškin
Utrhačům Ruska

Co hlaholí vás hlas, vy mluvčí všeho světa?
A proč má stará Rus být vaší kletbou kleta?
Co pobuřuje vás? Zdaž ruch, jenž Litvou proudí?
Soud smlčte! Slovanů to spor jest plemenný,
spor dávný, domácí, jim losem souzený, —
váš rozsudek ho nerozsoudí!
    Již dlouho ta dvě plemena
    se nepřátelí jako vrazi,
    a často, bouř kdy vzlícena,
    tu my — tu oni shýbli vazy.
    Kdo umdlí v nerovném tom boji:
    zda věrný Rus, či pyšný Lech?
    Zda ruské moře slávské zdroje spojí?
    Či vyschne? — Otázka to všech!
    Ó nechte nás! Co psáno krví ryzí,
    jste nečetli z desk oněch dějinných;
    vy nechápete, vám je cizí
    vznik zápasů těch rodinných;
    vám Kreml náš ni Praga ničím není;
    jen svůdně oslňuje vás
    ta smělost zoufalců, to zápolení —
    a v nenávisti máte nás…
    A proč jen? Odpovězte: za to-li,
    že v Moskvy ssutinách jsme v plameni
    vzdor kladli toho mocné svévoli,
    jímž vy jste byli v strachu zkroceni?
    Či Rus že modlu v niveč povalila,
    tu metlu říší všech, jak čacký bohatýr,
    a krví svou že vykoupila
    Evropy volnost, čest a mír?
Jste hrozni řečí svou, — kde však je skutek vidný?
Či nemá starý rek, ač na svém loži klidný,
již sil, by nasadil svůj bodák na pokus?
Či cara ruského již bezmocné je slovo?
Či jest nám s Evropou se svářit vnovo?
Či vítězit již odvykl si Rus?
Aneb jest málo nás? Od Permi do Tauridy,
od chladných Finských skal až v úpal do Kolchidy,
    od Kremlu pozdvižených věžic
    až po Kytajské stěny lem,
    srst ocelovou třpytně ježíc,
    zdaž nepovstane ruská zem?
    Nuž vyšlete sem v horovaní
    své syny, hanci protivní;
    dost místa pro ně v ruské pláni,
    a necizí jim hroby v ní.

Eliška Krásnohorská